Bylo, nebylo, na kraji jedné voňavé zahrady stál starý, moudrý strom – jabloň. Na té jabloni rostlo jedno zvláštní, veliké a červené jablíčko. Nebylo to ale obyčejné jablko. Žili v něm dva jableční skřítkové, bratři, kteří se jmenovali Kvído a Fído.
Kvído bydlel v levé půlce jablíčka a Fído v té pravé. Byli to bráchové, ale měli jeden velký zlozvyk. Pořád se kvůli něčemu hašteřili, přetahovali a hádali.
„Moje půlka je červenější a svítí na ni víc sluníčka!“ volal Kvído zleva.
„To není pravda, moje půlka je zase sladší a kulatější!“ křičel Fído zprava.
Když dostali chuť na sladkou ranní rosu, prali se o to, kdo se napije první. Když si chtěli hrát s listem, který kolem proletěl, tahali se o něj tak dlouho, až ho roztrhli. A nejhorší bylo, když se do sebe pustili pěstičkami. Jak se v jablíčku strkali a tloukli, celé jablko se na větvi divoce houpalo. Starý strom jen smutně šuměl: „Neperte se, kluci, jste přece bráchové. Když si ubližujete, bolí to celé jablíčko.“ Ale skřítkové neposlouchali.
Jednoho dne přišel silný podzimní vítr. Zafoukal do větví a jablko s oběma rozhádanými skřítky se utrhlo a spadlo bum! – rovnou do měkké trávy.
Jak jablíčko dopadlo na zem, stalo se něco zvláštního. Rozpůlilo se přesně na dvě čisté poloviny. Kvído zůstal sedět ve své levé půlce a Fído ve své pravé.
„Chacha! Konečně jsem sám!“ jásal Kvído. „Teď je celá tahle půlka jenom moje a nikdo mi do ní nebude mluvit!“
„Přesně tak, už tě mám taky dost!“ volal Fído a otočil se k bratrovi zády.
Jenže radost jim vydržela jen chvilku. Kvído dostal hlad a chtěl se se svou půlkou dokutálet k potůčku pro vodu. Jenže polovina jablka není kulatá. Kvído se zkusil rozjet, ale jablíčko se hned překonalo a spadlo na placatou stranu. Vůbec to nešlo. Fído na tom byl úplně stejně. Chtěl se schovat před deštěm pod velký lopuch, ale jeho půlka se jen bezmocně válela v trávě.
Vtom se z lesa vybatolil velký, hladový ježek. Dupal, funěl a rypáčkem větřil kolem sebe. „Mňam, tady voní jablíčko,“ zamumlal ježek a namířil si to rovnou ke Kvídově půlce.
Kvído dostal hrozný strach. Sám nedokázal jablko odkulit do bezpečí. Fído to uviděl a srdíčko se mu sevřelo strachem o bráchu. Zapomněl na všechny hádky. „Kvído, dělej, přitlač svoji půlku k té mojí!“ vykřikl Fído.
Kvído zabral, Fído taky, a obě poloviny jablíčka se k sobě pevně přitiskly. Zase z nich bylo jedno velké, kulaté jablko. „A teď spolu! Jedna, dva, tři, jedéém!“ křičeli skřítkové. Společně se opřeli do stěn a jablíčko se krásně a rychle rozkutálelo po trávě dolů z kopce. Ježkovi utekli těsně před nosem a schovali se do bezpečné nory pod kořenem starého dubu.
Když se vydýchali, sedli si vedle sebe a chytili se za ruce. Kvído se podíval na Fída a řekl: „Promiň, bráško, že jsem se s tebou pral. Sám bych to nezvládl.“
Fído ho objal: „Já taky promiň. Vidíš to? Jsme jako dvě půlky jednoho jablka. Když držíme spolu, jsme silní a kulatí a dokážeme utéct i ježkovi. Když se pereme, jsme jen slabé kousky, co se válí v trávě.“
Od té doby už se Kvído s Fídem nikdy neprali. Pochopili, že mít bráchu nebo ségru je to největší kouzlo na světě. Protože když vám teče do bot nebo se objeví nějaký ježek, sourozenec je ten, kdo vám pomůže se zase spojit a rozjet se kupředu.
Zavři očka, přitul se ke svému polštáři a pamatuj, že ruka, kterou občas zlobíš, je ta samá ruka, která tě nenechá spadnout. Dobrou noc.