Bylo, nebylo, v jedné malé vesničce kousek za lesem bydlel kluk jménem Filípek. Filípek byl šikovný a rychlý jako kluk z plakátu, ale měl jeden velký nešvar. Často zapomínal na to, jak se správně chovat a mluvit. Když něco chtěl, prostě na maminku houkl: „Dej mi to!“ Když do někoho omylem strčil, jen zamračil tvář a šel dál. A co bylo nejhorší – občas mu z pusinky vylétlo nějaké ošklivé, sprosté slovo, které slyšel u starších kluků. Filípek si myslel, že je kvůli tomu dospělácký a drsný, ale lidé kolem se na něj kvůli tomu jen mračili.
Jednoho dne se Filípek vydal na procházku do staré zámecké zahrady na kopci. Uprostřed té zahrady stála obrovská, kamenná brána s těžkými železnými vraty. Na vratech visel obrovský zámek, na kterém nebylo vidět žádnou dírku pro klíč. Na té bráně spala stará, moudrá sova.
Filípek přiběhl k bráně a chtěl jít dál. Zatahal za kliku, zabouchal na dřevo a zakřičel: „Otevři se! Hned mě pusť dovnitř!“
Brána se ani nepohnula. Sova na větvi jen pomalu otevřela jedno oko a houkla: „Mladý muži, s tímhle křikem a touhle náladou tě brána dovnitř nepustí. Tahle brána se totiž neotevírá klíčem, ale úplně jiným kouzlem.“
Filípek se zamračil a vzteky kopl do kamene. Z pusy mu vylétlo jedno ošklivé, sprosté slovo. V tu vteřinu se stala zvláštní věc. To sprosté slovo, které řekl, se proměnilo v malý, černý, pichlavý trn, který spadl na zem.
„Vidíš to?“ řekla smutně sova. „Ošklivá slova jsou jako trny. Když je vypustíš z pusy, někoho to píchne a bolí to. Tvá slova mají obrovskou moc. Mohou jako trny ubližovat, ale mohou také jako pohlazení léčit. Záleží jen na tobě, jaká slova si vybereš.“
Filípek se zastyděl. Podíval se na ten černý trn v trávě a představil si, jak moc musela maminka plakat, když na ni minule tak ošklivě mluvil. „A jaká slova tedy ta brána potřebuje, paní sovo?“ zeptal se potichu.
Sova se usmála a pošeptala: „Jsou to tři kouzelná slovíčka. Nosíš je v sobě, jen na ně občas zapomínáš. Zkus to znovu a slušně.“
Filípek přistoupil k těžké bráně, hluboce se nadechl, pohladil staré dřevo a řekl: „Prosím, otevři se.“
Jakmile vyslovil slovo PROSÍM, ze zámku vyskočila zlatá jiskřička. Zámek s hlasitým cvaknutím povolil. Brána se s mírným vrznutím pootevřela, ale jen na malou škvírku.
Filípek věděl, že musí pokračovat. Udělal krok vpřed, podíval se na sovu a řekl: „Děkuji ti za radu, paní sovo.“
Při slově DĚKUJI se celá brána rozzářila hřejivým, sluníčkovým světlem a vrata se otevřela dokořán. V zahradě za bránou kvetly ty nejkrásnější květiny a vonělo tam sladké ovoce. Filípek vběhl dovnitř, ale jak tak spěchal, nechtěně zavadil o křídlo staré sovy, která zrovna slétla níž.
Filípek se okamžitě zastavil, otočil se a ze srdce řekl to třetí nejkrásnější slovo: „Omlouvám se, to jsem nechtěl.“
Při slově OMLOUVÁM SE spadly z oblohy jemné třpytky a na Filípkově tváři se objevil ten nejkrásnější, nejčistší úsměv. Sova spokojeně zatleskala křídly. „Správně, Filípku. Pochopil jsi to. Prosím, Děkuji a Omlouvám se – to jsou ti největší pomocníci na světě. Otevírají nejen zamčené brány, ale hlavně lidská srdíčka.“
Filípek se ten den vrátil domů jako vyměněný. Když přišel do kuchyně, objal maminku a řekl: „Maminko, prosím, dala bys mi sklenici vody? A děkuji, že jsi mi uvařila tak dobrou večeři.“ Maminka byla tak šťastná, že Filípka pevně sevřela v náručí.
A od té doby už Filípek sprostá slova nepoužíval. Věděl totiž, že nechce kolem sebe sypat pichlavé trny, ale raději chce rozdávat kouzelná slovíčka, po kterých je na světě všem mnohem, mnohem lépe.
Zavři očka, schovej se do pelíšku a pamatuj si, že tvoje pusinka umí dělat ta nejkrásnější kouzla na světě. Dobrou noc.