Bylo, nebylo, v jednom malém domečku s červenou střechou bydlel malý skřítek jménem Vítek. Vítek byl veselý kluk, hrozně rád stavěl hrady z písku a ze všeho nejraději si hrál se svou maminkou. Jenže nastal čas, kdy musel začít chodit do skřítkovské školky.
Každé ráno, když se blížili k velkým zeleným dveřím školky, se Vítkovi začalo svírat bříško. Chytil se maminky za ruku tak pevně, jak jen dokázal, a nechtěl ji pustit. „Maminko, mně se bude stýskat. Já chci být tady s tebou,“ popotahoval Vítek a v očích se mu zaleskly dvě malé slzičky.
Maminka si k němu dřepla, aby mu viděla přímo do očí, usmála se a jemně mu otřela palcem tvář. „Vítku, já ti musím prozradit jedno velké tajemství. Víš o tom, že my dva máme jedno obrovské kouzlo?“
Vítek přestal plakat a zvědavě nastražil uši. „Kouzlo? A jaké?“
„Je to Neviditelné srdíčkové pouto,“ zašeptala maminka. „Pokaždé, když tě ráno ve školce nechám, z mého srdíčka vyletí takový tenounký, průhledný provázek, který je utkaný z té největší lásky na světě. Tenhle provázek letí vzduchem a přitiskne se přímo k tvému srdíčku. Spojuje nás celou dobu, co jsme od sebe.“
Vítek se podíval na své bříško a na tričko. „Ale já ho nevidím, maminko.“
„Protože je neviditelný,“ usmála se maminka. „Ale můžeš ho snadno ucítit. Když budeš sedět ve třídě, stavět z kostek nebo svačit a najednou ucítíš v bříšku takové teplé, milé zašimrání, znamená to, že jsem za tvůj konec provázku zrovna jemně zatahala. To ti posílám pusu. A víš, co je na tom nejlepší? Ty můžeš udělat to samé!“
„Fakt?“ divil se skřítek.
„Ano. Stačí, když si dáš ruku na srdíčko, zavřeš oči a vzpomeneš si na mě. V tu vteřinu zataháš za provázek ty a mě u mě v práci zahřeje u srdce, protože budu vědět, že na mě myslíš. Ať jsi ve třídě, na zahradě nebo na procházce, tenhle provázek se nikdy, ale opravdu nikdy nepřetrhne. Je tak dlouhý, že dosáhne přes celé město.“
Vítek se hluboce nadechl. Podíval se na zelené dveře školky, ze kterých už slyšel smích ostatních dětí. Pak se podíval na maminku. „Tak jo, maminko. Pošli mi ten provázek.“
Maminka ho naposledy pevně objala, dala mu pusu na čelo a Vítek statečně vykročil do třídy. Když paní učitelka zavřela dveře, Vítek se otočil k oknu. Viděl maminku, jak na něj mává z chodníku. Dal si ruku na prsa, zavřel oči a představil si, jak maminku objímá. V tu ránu ucítil, jako by ho v bříšku pohladil teplý sluneční paprsek. Strach byl najednou pryč. Věděl, že maminka je vlastně pořád s ním.
Celé dopoledne si Vítek krásně hrál. Stavěl s klukama autodráhu, maloval barvami a když si občas vzpomněl na domov, prostě jen v duchu zatahal za své neviditelné pouto a poslal mamince úsměv. A když pak odpoledne maminka přišla a dveře se otevřely, Vítek jí skočil kolem krku. „Maminko, fungovalo to! Ty jsi mě celou dobu držela, že jo?“
„Samozřejmě, prcku,“ usmála se maminka a pevně ho chytila za ruku.
Zavři očka, zachumlej se do peřinky a věz, že i ty máš takové neviditelné srdíčkové pouto s maminkou a tatínkem. Teď v noci vede od jejich srdíčka přímo k tvému polštáři. Jsi v naprostém bezpečí, provázek tě pevně drží a ty můžeš v klidu spát, protože zítra tě čeká další krásný den. Dobrou noc.