Ahoj! Už se ti někdy stalo, že se v tvém pokojíčku zhaslo světlo, ty jsi ležel v postýlce a najednou se ti zdálo, že slyšíš tiché šeptání a vzdálené pofňukávání? Možná to nebyl jenom sen. Když totiž děti usnou, hračky v pokojíčku ožívají.
Jednoho večera, v pokojíčku kluka jménem Oliver, bylo po zemi rozházené úplně všechno. Červené autíčko leželo na boku pod stolem, stavebnice byla rozesypaná od dveří až ke skříni a chudák plyšový medvídek Brtník ležel hlavou dolů, přimáčknutý těžkou knížkou. Oliver totiž nerad uklízel. Když si dohrál, prostě všechno nechal ležet na zemi, skočil do postele a usnul.
Jakmile se v pokojíčku rozhostilo ticho, červené autíčko smutně bliklo světly a ztěžka si povzdychlo: „Ach jo, lidičky, mě tak strašně bolí kolečko! Oliver na mě odpoledne šlápl, když běžel pro sušenku. Kdybych stálo bezpečně v garáži na polici, nic by se mi nestalo.“
Zpod postele se vyhrabal medvídek Brtník, oprašoval si kožíšek od prachu a smutně se přidal: „Máš pravdu, kamaráde. Podívej se na mě. Celý den mě Oliver tahal za jedno ucho a teď mě nechal ležel tady v prachu a tzně. Moje bříško už vůbec nevoní po levanduli, ale hrozně mě svědí od smítek z koberce. Už mě to tady nebaví.“
Z rohu místnosti se ozvala mluvící panenka a zvedla plastovou ruku: „Ví te co? Oliver si nás vůbec neváží. Háže s námi, šlape po nás a večer nás ani neuloží do pelíšků. Navrhuji velký únik! Pojďme odejít o dům dál. Najdeme si kluka nebo holčičku, kteří si hraček váží, večer je hezky srovnají do poliček a dají jim na dobrou noc pusu.“
Všechny hračky v pokojíčku začaly souhlasně přikyvovat. Kostky ze stavebnice se samy naskládaly do řady, autíčko nastartovalo svůj tichý motorek a medvídek Brtník se postavil do čela průvodu. Rozhodli se, že odejdou pryč. Pomalu se začali šinout ke dveřím pokojíčku. Byli uražení a smutní, že je nikdo nemá rád.
V tu chvíli se ale Oliver na postýlce přetočil a ze spaní zamumlal: „Můj medvídku... autíčko...“ a pevně objal svůj prázdný polštář.
Hračky se u dveří zastavily. Medvídek Brtník se otočil a podíval se na spícího chlapce. „Počkejte,“ zašeptal plyšák. „Oliver nás má ve skutečnosti rád, jenom je trošku líný a zapomíná, jak moc nás bolí, když po nás šlape. Dáme mu ještě jednu, úplně poslední šanci? Když zítra po hraní neuklidí, zvedneme kotvy a ráno už nás tu nenajde.“
Hračky chvilku váhaly, ale nakonec souhlasily. Vrátily se na svá místa v prachu a na zemi a čekaly, co přinese nový den.
Když se Oliver ráno probudil, sluníčko svítilo do oken. Chtěl vyskočit z postele, ale hned na zemi uviděl medvídka Brtníka, jak leží smutně v koutě, a vedle něj autíčko s nakloněným kolečkem. Oliverovi se v tu chvíli vybavil zvláštní sen o tom, jak hračky pláčou a balí si kufry. Srdíčko se mu sevřelo.
„Omlouvám se, kamarádi,“ zašeptal Oliver. Rychle klekl na kolena, opatrně vzal medvídka a vyprášil mu kožíšek. Pak vzal autíčko, narovnal mu kolečko a srovnal ho do garáže. Během pěti minut byly všechny kostky v krabici a pokojíček svítil čistotou.
Když Oliver odešel do školky, v uklizeném pokojíčku bylo slyšet veselé švitoření. Hračky seděly na svých místech, byly čisté, spokojené a věděly, že odsud už nikdy neodejdou.
Zavři očka, přitáhni si peřinku a zkontroluj v duchu, jestli tvoji kamarádi v pokojíčku spí ve svých pelíšcích. Pokud ano, určitě se na tebe teď usmívají a těší se na zítřejší den. Dobrou noc.